Každý člověk je utvářen touhou žít, která je závislá na možnostech, jak naplňovat základní vývojové potřeby (místo, bezpečí, sycení, podpora a limit) ve správném kontextu.
Sociální služby jsou vlastně náhradní řešení pro naplňování těchto potřeb vedoucí ke změně situace konkrétního člověka. V dnešní době bychom měli klást důraz spíše na vytváření přívětivého prostředí, vřelou atmosféru, než na velké, pohodlné a moderní domovy. Nedostatek času a lidského zájmu vede k obavám, že ztratím i to málo co mám, zatímco dostatek dodává otevřenost a odvahu do blízké budoucnosti. Sociální služba s vřelou atmosférou zajišťuje uspokojení těchto potřeb zajištěním těchto potřeb:
Poskytuje klientovi prostor a čas. Zajišťuje potřebu místa jako střecha nad hlavou, pocit společenství, přítomnosti, sounáležitosti. S touto potřebou úzce souvisí schopnost cítit se doma, cítit se potřebný, užitečný, přesvědčení, že tu jsme správně. Zajištění této potřeby by mělo znamenat místo v mysli a srdci pečovatelů, aktivní přítomnost pro druhého, „být s ním tady a teď“ a v prostoru služby, postel, pokoj, individuální přístup ve vřelé atmosféře. Každý člověk je zde na světě na svém místě. K místu patří rodina, krajina, národ, obec, církev, spolubydlící, personál...
Služba poskytuje ochranu svým umístěním, pevnými stěnami, pravidly soužití, individuálním přístupem a prostředím nevytvářejícím tlak, přátelským přístupem personálu a dostatkem času na klienta. Získává-li člověk zkušenost, že je chráněn, dokáže cítit bezpečí a žít aktivně, bez přehnaného pocitu ohrožení, bez zbytečných obav a starostí o sebe a okolí. Když prožíváme sdílenou úzkost, je úzkost slabší a konečná a to potřebuje čas. Bezpečí může být pociťováno jako odevzdání se naději, že vše dobře dopadne. Můžeme se cítit volněji a lépe přemýšlet o svých potřebách a přáních a naplňovat je. Je nezbytné vytvořit si bezpečné místečko ve svém srdci, kde se cítíme bezpečně, kde si můžeme lízat rány, obnovovat energii apod. Bezpečí je pocit dostatku času (na rozhodnutí, na péči apod.) a možností volit si, kdy vstávat, jíst a spát... C. Sycení - Poskytuje výživu ve smyslu krmení, kojení, péče o tělo, mytí, laskaní, hlazení, mazlení. Člověk očekává péči a výživu i v podobě dostatku podnětů, kontaktů, vztahů, zájmu, rozhovorů. Potřebu sycení máme na třech úrovních naší bytosti: potřebujeme dostatek příjmu a trávení potravy pro tělo, emoce i mysl jako jídlo, informace, zájmy, zážitky, podněty, vjemy atd. Kdo je dobře živen, má pocit plnosti, naplnění, nasycení. Netrpí přehnanými pocity prázdnoty a přehnanými pocity síly a neodhadnutím rizik. Cítím-li se plný, cítím se silný. Jsem-li silný, znám své meze a střízlivě posuzuji sebe i okolí. Možná jde o (ne)nasycenost láskou, laskavostí. Lásku cítíme jako duševní potravu. Hladovím-li, snažím se nasytit. A často za každou cenu. I za cenu konfliktu, když neznám jiný způsob. I negativní emoce a události dokáží nasytit, když není nic jiného.
Poskytuje oporu jako je zajištění nebo stání za klientem na jeho cestě naplňování svých potřeb. A taková podpora bývá zajišťována rodinou a/nebo komunitou (sousedé a obec). Člověk očekává, že bude podporován. Podpora je možnost se opřít, abych se nepropadal do hlubokých vod bezmoci a být podpořen, když se chci zvednout. Kdo je podporován, necítí se být osamocen. Být podporován znamená být povzbuzován. Lidé, kteří se cítí podporováni, mají energii, elán a necítí se slabí, bezmocně vydaní na pospas okolnostem a nemusí být agresivní či depresivní. Pevně stát na zemi, opírat se o svou podporu, pak nemůžeme být povaleni ani zpochybněním. Jsem-li drcen tíhou, tlakem, váhavostí, úzkostí, nejdostupnější podporu i ochranou je dostatečně se prodýchávat, „oporu v zádech“ a „půdu pod nohama“ v podobě kontaktu s druhým... E. Limit – Poskytuje přirozené hranice přijatelným omezováním člověka od dělání škody sobě, jiným nebo věcem. Limity můžeme poskytovat na úrovni fyzické, biologické, psychologické, energetické, emocionální, společenské či sociální. A mnoho údajných limitů v podobě přísných či nesmyslných pravidel neslouží k obraně, nýbrž k věznění. Být limitován znamená vědět, kdo jsem, odkud kam sahám a kde začínají ostatní. Jde o životní paradox, jsme-li psychicky, emočně a fyzicky citlivě ohraničeni, můžeme se cítit svobodni. Známe-li své meze, známe své možnosti. Neohraničenost (neznalost prostředí, situace, personálu, nuda) vede k neustálé expanzi, pocitu ohrožení. Toto nastavení organismu vyžaduje neustálou pozornost a kontrolu, neustálý pocit ostražitosti a ohrožení, což vede ke konfliktnosti, jde přeci o boj o život ze všech sil... V podstatě musíme být neustále nabiti (pořád jet v nejvyšší rychlosti), což je prakticky nemožné. Organismus se musí zákonitě po určité době zhroutit, oslabit, onemocnět, ublížit sobě či okolí nebo se úplně stáhnout. Nikdo nemůže být agresivní nebo aktivní pořád. Chceme-li limitovat chování druhého, musíme se naučit ohraničit svou vlastní zlobu, úzkost, naši starostlivost, pohodlnost, naši důležitost. Nepotlačováním negativních emocí, nýbrž ohraničením jejich projevů nahlas vyjádřenými negativních pocitů a nespokojeností, a možností vybít je nezraňujícím způsobem...
Václav Matuška - terapeut
