Terapie online Tulsia

Virginia Satirová (1916-1988) je významnou představitelkou americké humanistické psychologie a je považována jednu z hlavních osobností, které se podílela při tvorbě základů rodinné psychoterapie.

Jako ředitelka Mental Research Insitute (MRI) se podílela na tvorbě prvního uceleného výcvikového programu rodinné terapie a na jeho šíření po celém světě. V roce 1972 vyšla její kniha The people making (Kniha o rodině, 1994, Práh), která byla přeložena do šestnácti jazyků a získala ocenění Americké Asociace pro rodinnou a manželskou terapii a čestný doktorát University ve Wisconsinu.

Satirová se narodila v USA jako nejstarší z pěti dětí a již jako malinká holčička si všimla neshod mezi rodiči a rozhodla se, že bude „dětským detektivem“. V dětském věku vážně onemocněla a na dobu dvou let ohluchla. Tato zkušenost vedla k jejímu hlubšímu rozvoji schopnosti pozorování různých interakcí v rodině, kterou využila ve své odborné praxi s rodinami a při tvorbě komunikačního modelu rodinné terapie.

Její profesní kariéra se utvářela v období 1936 – 1988 a počátky kariéry byly velmi náročné, protože v tomto období byl svět psychoterapie výlučně zastoupen muži a hlavním terapeutickým směrem byla psychoanalýza. Zpočátku pracovala jako ostatní psychoterapeuti, výhradně s jednotlivci. Když pochopila, že je významný rodinný kontext a účast dalších členů rodinného systému, rozšířila svou terapeutickou péči také o tyto rodinné příslušníky. V roce 1951 se ve své terapeutické praxi poprvé setkala s celou rodinou a v roce 1955 již pracovala v Psychiatrickém institutu s celým rodinným systémem klienta V roce 1959 společně s J. Riskinem a D. Jansonem založila Mental Research Insitute (MRI) a otevřela první seminář rodinné terapie.

Při své práci s klienty velmi přirozeně přecházela z oblasti intrapsychické do oblasti interpersonální, ponechávala prostor pro zkoumání vnitřních konfliktů, které klienti zažívají a jejichž kořeny velmi často tkví v minulosti. Metafora Ledovce byla využita pro vytvoření terapeutického nástroje sloužící pro porozumění intrapsychickému světu každého z nás a jako cesta k naší osobnosti.

U Satirové oceňujeme její respekt k individualitě klienta a na její pohled na sebeúctu a zvyšování její úrovně, jako na jednu z nejdůležitějších rodinných funkcí, ne-li nejdůležitější. Satirová věřila v dobrotu a růstový potenciál jednotlivce. Ve své praxi si všimla, že klienti nejsou vždy v kontaktu s jejich růstovým potenciálem, i když všechny lidské bytosti mají v sobě zdroje, které potřebují k růstu.

Na základě pozorování rodinných interakcí Satirová popsala několik základních způsobů komunikace, které definovala v rámci komunikačního modelu. Poukazovala na čtyři sebezáchovné komunikační pozice, mezi které patří obviňující, usmiřujícící, superracionální, rušící pozice, které slouží k zvládnutí emočního stresu. Pátou komunikační pozicí je kongruence. Aby svým klientům předala poznání, jak lidé komunikují z pozice sebezáchovy, využila k tomu metodu Sochání. Dále popsala jednotlivé ingredience interakce.

V rámci rodinného kontextu poukazovala na rodinná pravidla, která mohou mít vliv na intrapsychické a interpersonální pozitivní i negativní dopady. V mnohých případech jsme si tato pravidla převzali ze svých původních rodin.

K integraci vnitřních zdrojů klienta používala Satirová nástroje Večírku částí a terapeutická intervence Rodinná rekonstrukce slouží jako efektivní terapeutický nástroj k reintegraci klienta v rámci historického a psychologického kontextu a nabízí pohled na sebe a na rodiče v nové perspektivě. Při exploraci získaných informací o rodině využívala nástroj Rodinné mapy.

Klíčovým momentem STST je provázet klienta v hledání pozitivních cílů, které odpovídají potřebám celistvé bytosti.  Jedná se o pozitivně směřovanou změnu (transformace) na úrovni intrapsychické a interpersonální. Napomáhá lidem získat pocit jejich celistvosti a potenciálu a odhodlání k individuálnímu seberealizaci a individuálnímu růstu.

Terapeutická přesvědčení V.Satirové:

• Rodiče dělají věci tak, jak v danou chvíli nejlépe dovedou.
• Naděje je zjevnou a nedílnou součástí procesu změny.
• Naše pocity patří nám. Rodiče opakují rodinné vzorce, které dostali jako děti, a to i přesto, že jsou tyto vzorce často dysfunkční.
• Coping je projevem úrovně naší vlastní hodnoty.
• Proces je cesta a možnost změny. Obsah formuje kontext, ve kterém se změna může uskutečnit.
• Zdravý lidský vztah stojí na rovnocennosti.
• Všichni máme své vnitřní zdroje potřebné k úspěšnému „zacházení“ se sebou a k růstu
• Nemůžeme změnit minulost, můžeme změnit její dopad do přítomnosti.
• Lidé se potkávají na základě podobnosti a rostou na základě rozdílnosti.

5 svobod Virginie Satirové

1. Svoboda vidět a slyšet to, co je přítomno, namísto toho, co by mělo být vidět a slyšet nebo bylo či bude vidět a slyšet.
2. Svoboda říkat to, co cítíme nebo myslíme, namísto toho, co bychom měli říkat nebo měli vidět.
3. Svoboda cítit se tak, jak se cítíme, namísto toho, jak bychom se měli cítit.
4. Svoboda žádat to co chceme, namísto stálého očekávání něčího povolení.
5. Svoboda brát na sebe riziko, namísto toho být pořád jen v bezpečí nerozhoupané loďky.